Akicon 2009 (31.10-1.11)

Na podzimním anime conu jsem byla letos poprvé. Konal se v sobotu + neděli. Já jsem před tím měla dva dny prázdniny, takže jsem byla u steelisty a společně jsme na akci dojeli od něho.

Sobota
Vstávali jsme nějak ve 3:45, původně jsem si myslela, že se mi nebude vůbec chtít a budu mlátit každého, kdo se mě pokusí probudit. Ostatně už večer při usínání bylo veselo (Já: „Máš fakt nastavený budík?“- On: „Furt budeš mleť tým pantem...“ :-)), ale protože jsem se těšila, vstávalo se v celkem v pohodě. Steelista skoro celou cestu prospal, já se učila do školy. Nějak o půl jedenácté jsme dorazili na Akicon (metro - vystoupili jsme na Chodově), kde nás čekalo nemilé překvapení v podobě dlouhé fronty. Zima byla jak blázen, ale rychle to uteklo, protože nám tam pár lidí dělalo společnost. Jako první jsme zamířili na přednášku Světové AMV scény, která byla dobrá hlavně aktuálností videí, i když mě teda žádné nijak zvlášť nezaujalo. Jedině Bad Apple se mi opravdu líbilo, obzvláště na tom velkém plátně vypadalo zajímavě. Šli jsme se podívat na křest mangy Kanodžoiro no Kanodžo, kterou jsem si předem koupila (a našla jsem v ní chybu, na nějaké té souhrnné stránce je český překlad názvu mangy špatně :P) a poté na hintzuovu přednášku, která patřila rozhodně k těm lepším na Akiconu. Když přednáška skončila, stala se nám nemilá věc - zjistili jsme, že jsme přišli o všechny věci, protože jsme si je nedali do šatny a organizátoři je vzali. Ale všechno se nakonec vyřešilo a my je za pomoci Fika a Greka dostali bezproblémově zpět. Pak jsme zamířili na Grekovu přednášku na téma Klišé, ta byla opravdu skvělá. Dále jsme se šli podívat na Idahovu přednášku o Tsukasu Hojovi, která se mu dle mého názoru opravdu povedla. Během dne jsme též částečně prošli OC Chodov a já nakoupila nějaké blbosti v Akicon burze, které pravděpodobně někomu věnuji na Vánoce. ^^ Večer jsme šli na promítání snímku Sita zpívá blues. Bylo to zajímavé a poutavé, moc se mi to zalíbilo, převážně stylem. A po ní jsme šli najít spací místnost, nafoukli postel a zalehli. Pěkně v 11 spát :-) Já už jsem byla tak unavená :-) A spalo se celkem dobře, pokud nepočítáme ukřičená děvčata. 

Neděle
Ráno promítání filmu Jaro v městečku - starý čínský film. Zpočátku to vypadalo zajímavě, ale moc se to táhlo a brzo jsem se začla nudit, ale přežili jsme to do konce ^__^ Poté jsme zamířili na přednášku Horror v anime, která byla opravdu vyčerpávající...prostě tam bylo snad všechno, ale nebyla špatná. Kdybych se o tuto tématiku nějak více zajímala, asi bych si psala nějaké ty tituly, co zde zazněly. Pak jsme prošli celé OC a zašli na slavnostní zakončení, na které už přišlo jen pár lidí.

Takže jsem ráda, že jsem jela, i když jsem jela spíše za lidmi a výletováním než vyloženě za programem, který v řadě věcí pokulhával. I tak to byla zajímavá akce, která stála za to. A jsem ráda, že jsem měla možnost setkat se s Idahem, Geontem, Striderem, Hintzuem, Shingenem, Vikidrak, Fujisanem, 8BB76E1, Nightie, Cirdanem a mnoha dalšími. S některými dokonce poprvé.

Dokoukáno: City Hunter 1.série

Po půlroce dokoukáno… to si zaslouží oslavu. Takže jsem se rozhodla, že o City Hunterovi něco málo napíšu jako prakticky jediná holka ve Vesmíru z českých otakyň ^^ Nečekejte žádnou recenzi, pouze mé vlastní dojmy a postoje.

Jelikož se můj milovaný věnuje fansubové skupině Mokkori, přepadla mě zvědavost, a rozhodla jsem se podívat alespoň na první díl City Huntera, který je hlavním projektem fansubu. O CH jsem věděla už nějakou dobu předtím, ale vůbec nikdy by mě nenapadlo, že bych někdy měla chuť se na něj podívat. Na první pohled totiž vypadá jako staré, prazvláštní „pánské“ anime s úchylnou postavou v hlavní roli. None of my business. O tomhle jsem ovšem byla přesvědčená pouze, dokud jsem se nepodívala na první díl. Bylo to zajímavé, vtipné a celkově to působilo takovým lákavým dojmem, že jsem v mžiku po dokoukání prvního dílu stahovala další. Nevěděla jsem, jestli mám Ryoa nenávidět za jeho šmátravé ruce v každé druhé scéně, anebo ho milovat, když dokáže mít profesionální přístup a se vším si poradí. Ale pak jsem to hodila za hlavu a začala si seriál užívat. Nakonec jsem všech 51 dílů dokoukala během zhruba 6 měsíců, protože jsem občas dělala velké pauzy a tak nějak to pro mě není anime, které bych byla schopna vidět v kuse.

Z ženského pohledu bych to zhodnotila asi takhle:

+ Vtipné scény by se daly označit jako největší špička tohoto anime. Je sice fakt, že člověk musí mít určitý smysl pro humor, ale pokud můžu mluvit za sebe, obzvláště během prvních 15 dílů jsem několikrát myslela, že se buď počůrám, nebo spadnu smíchy pod stůl. První epizody jsou takovými scénami absolutně přeplněny, a proto se CH u mě zapsal jako nejvtipnější a nejvhodnější nástroj ke zvednutí nálady.

+ Ryo je borec. Co si budeme povídat. No dobře, možná bych ho jako žena měla nenávidět, ale já ho miluju :-) Hlavně při scénách, ve kterých má takový hluboký pohled a plní ženám, co jim na očích vidí. Za jiné scény by samozřejmě potřeboval několikrát zatlouct do zdi, ale bez toho by nebyla sranda a jeho partnerka Kaori by byla zbytečná.

+ První série CH se poprvé vysílala v roce 1987, když mým rodičům bylo 17 a nikdo ještě neměl potuchy o mojí existenci… Huš, to není podstatné. Prostě jsem chtěla říct, že tahle stará série na mě celkově zapůsobila skvělým dojmem. Bylo to moc hezky ztvárněné, a hlavně, prvky anime, které byly v CH, mi u dnešních nových sérií velmi chybí. Nevím, jak to přesně popsat, buď to taky pocítíte, nebo nevíte, o čem mluvím. Dnes je to totiž samá modernizace, ale možná ne vždy je to posun k lepšímu. Kdykoliv jsem si pustila City Huntera, připadala jsem si, jako bych se vrátila v čase do roku 87, sedla si doma ve čtvrti Shinjuku do křesla a zapla televizi. 

+ Skvělý dabing. K tomu prostě není co dodat.

+ Mokkori překlad má opravdu mokkori kvalitu. → Člověk má hned lepší náladu, když na něco může koukat v češtině, která prošla důkladnou kontrolou. Takže pokud stáhnete od Mokkori fansubu, nečekejte, že Kaori bude „vipadat“ jako kluk.

- Některé scény se opravdu budou líbit pouze pánskému publiku, ale pro něj je především tohle anime určeno. Jinak nemám co vytknout. Ženské to budou buď tolerovat, anebo se na to po pár dílech vykašlou. Já s Kaori táhnu za jeden provaz :-)

Láska mého života~

Ráda vzpomínám na doby minulé… a vyráží mi dech, jak v některých situacích dokáže čas plynout rychle. Připadá mi, že někoho znám třeba celý život a ono to je jenom přes půl roku. A naopak někdy zavzpomínám a zdá se mi, jako by to bylo včera, kdy se poprvé spojily naše životy. Pokaždé se to zdá jiné…

Protože je to tady poslední dobou samý ragepost, rozhodla jsem se udělat dobrý skutek nejen pro sebe, ale i pro někoho, na kom mi moc záleží, a který se určitě strašně těší, až tu zase bude nějaký zápisek i o něm (a nebo ho tu alespoň zmíním).

Do jakého dne se já myšlenkami přenáším nejraději? Do mrazivě ledového února, mého měsíce. A ještě přesněji do čtrnáctého dne tohoto měsíce, který někteří lidé znají jako svátek všech zamilovaných. Kdybych měla určit nejbezvýznamnější svátek celého roku, byl by to právě Valentýn. Ale sobotní Valentýn roku 2009 je den, na který asi už nikdy nezapomenu.

První otázky tohoto dne, které se točily kolem Mám jít nebo nemám jít? Co si mám vzít na sebe? jsem během chvilky „zahodila do koše“, protože když mě někdo nebude mít rád takovou, jaká jsem, tak ať mě nemá rád vůbec. Celkovému setkání jsem předem stanovila procentuální status úspěšnosti (tj. že z toho něco bude): 0,1 %. (Co je mi do něj, že jo? Žádná láska na první pohled nebyla, tak proč bych si měla věřit :-)) Vytáhla jsem zimní bundu, narazila si čepici na hlavu, taťkovi jsem odpověděla jen: „S kamarádkou… Martina… V Olomouci… Nevím ještě… Proč se ptáš?“ a vyrazila na vlak. Otázky se pak vyskytly nové. Bude tam nebo nebude?

Byl tam a čekal na mě.

Pohled převážně klopím před sebe na chodník a připadám si tak trošku jako nejhorší stereotyp ženských postav z anime (teď nemyslím takové s prvky ecchi, pantsu, nebo dokonce hentai, to přišlo později ^^;;;). Konverzace asi nikdy nevázla, já ho totiž většinou přiměla, aby mluvil on. A vždycky se našlo něco, co mě zajímalo, ať už ohledně anime, nebo fóra a lidí kolem něj. Nevěděla jsem, o čem bych já měla mluvit, nic zajímavého mě v životě nepotkávalo, nicméně ze mě myslím tehdy vytáhl, kdo se mi kdy líbil a komu jsem se třeba líbila já… ze třídy a tak. A já mu už tehdy řekla něco, co neví (prakticky) nikdo jiný doteď. Zašli jsme do kavárny, kde jsme seděli u stolu pro tři (vedle mě totiž seděl imaginární Samuri ^___^). Bavili jsme se i o tom, že musíme toho Samuriho ukecat, aby za mnou přijel, když je to takový mokkorista. ^__^

Byly to asi jen 3 hodiny, ale utekly celkem rychle. Doprovodil mě na vlak, následovalo obejmutí (i když mi bylo umožněno dát mu pusu, čehož jsem nevyužila :-)) a každý jel svou cestou domů. Na jednu stranu jsem si oddechla, že to mám za sebou, ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že to vlastně nebyla žádná mise, ale že se mi to líbilo a bavilo mě to. Pak mi od něj došla zpráva, že by mě ještě někdy rád viděl. Procentuální status téhož večera: 15 %.

Další víkend jsme se neviděli, protože jsem slavila sedmnáctiny s rodinou, takže příští setkání se uskutečnilo za dva týdny, a už to bylo o něco lepší, přestože mně srdce pořád tlouklo stejně, ale já jsem taková prostě vždycky. Šli jsme do čajovny, držel mě za studenou packu a já si připadala jako největší borka. V čajovně jsem sice přitulená k němu málem usnula, ale i tak to bylo fajn a já cítila, že nejsem úplně v pořádku :-). Procentuální status téhož večera: 55 % (stává se z ní zamilovaná → prostě přihořívá).

Další sobota, tentokráte už březnová, byla prvopolibková s tím, že prakticky hoří. :-) Večer mi pak domů došla zpráva, které jsem nemohla uvěřit, a některé její části se mi rozmazávaly před očima, jako by to nebyla skutečnost. Měla jsem hlavu plnou těch slov. A některé mi ještě dlouho poté zahřívaly srdce a barvily jej do ruda. „Kami, ty jsi prostě úžasná. Jsem tvůj.“

Kami. Úžasná. Tvůj. Tvůj. Tvůj.

Můůůj!

99,99 %

A od té doby už uplynul nějaký ten čas. Moje nálada se měnila k lepšímu, samozřejmě se mi častěji stýskalo, jinak se toho moc nezměnilo. Přestože se z páru sobotních hodin staly víkendy a prázdninové týdny u něj, společně trávený čas ještě teď vždycky uletí s větrem o závod. Tyhle dny vždy patří k těm nejlepším v životě, kdy se mám s kým smát (přestože se mu už podařilo mě i rozbrečet :-)). A taky člověk už ví proč a pro co žije. Je to vážně dobrý pocit.

TL;DR

Topím se v moři povinné četby...

Co je nejhorší na státních maturitách? Že ji máme mít, ale nevíme, jestli určitě bude, nevíme, jaká bude, jediné, co můžeme zjistit, jsou předběžné informace na internetu (učitelé totiž sami neví nic, a neřeknou ani „bů“) a 4 stránky povinné četby za posl. 4 roky studia na střední škole. WTF? Takže je mi úplně k ničemu, že jsem septimánka, když až teďka škola dala vědět, co máme mít přečtené třeba na konci kvinty? Nemohl někdo stanovit takové věci dřív? Nebo se domluvit na tom, že státní maturity teda budou za 4 roky, aby všichni věděli, na co se od prváku připravují? Ale stejně je mi to jedno... Protože státní maturity mají samozřejmě taky řadu výhod, a hlavně pro můj ročník (pokusné králíky příští rok). Mně jen vadí, že plno knížek, které se vždycky objevovaly v povinné četbě, už na seznamu není, a já jich teď za rok 30 fakt nepřečtu, a hlavně si z nich nic neodnesu.

Zákl. otázka zní: Jak to všechno přečíst?

Odpověď: Nečíst všechno, ale najít si děj a krátký úryvek na internetu a číst věci, co mě zajímají. A teď nemyslím třeba mangu :-D, ale i nějaké romány, které by tam měly být (popř. některé, které se na ten list zázrakem dostaly)! :3 

Takže aby bylo jasno, neřídím se povinnou četbou a vůbec mě to nesere, protože i tak odmaturuju! (občas mě to sere, tak se snažím řídit touhle větou)

PS: Ta povinná četba není tak strašná :-P Je ucházející, akorát z některé (hlavně české) by člověka mrdlo :-/

Proč?

  

Vyvraťte jí to někdo, když jediné v čem se umí fotit, jsou plavky a spodní prádlo. Ovšem možná existuje fobie typu "strach z fotek, kde jsem oblečená". Pokud ano, tak se jí hluboce omlouvám.

Proč jsou některé holky oblíbené jen proto, že mají velká prsa, jsou zmalované jak blbky a ještě ke všemu se xichtí jak kurvy na každé druhé fotce? A třebaže každý druhý si o nich pomyslí svoje, stejně mu nezbývá nic jiného, než je buď obdivovat, nebo jim hledět do výstřihu. Ale nesere mě na nich to, že mají nízké IQ, že se smějou každé kokotině, která je napadne a nebo neustále někoho pomlouvají. Nejvíc mě na nich deptají dvě věci. První je to, že se množí víc jak komáři. Mají snad nějakou královnu matku? Která celý den sedí na vajíčcích, ze kterých se kromě slečny 90-60-90 vyklube taky rudá rtěnka a kreditní karta? (Pak už se nemusím divit tomu, že některé kosmetické a módní značky nekrachují, přestože nejlevnější věc, kterou prodávají, je bohatě zdobená pinzeta za 25 000 Kč.) Nebo mají možná nějakou automatizovanou vychytávku, třeba je na nich tlačítko a to když se zmáčkneš, dostaneš blbky dvě. Ono je to vlastně jedno. Vždycky se najde nějaký blbec, co je opyluje, a pak se přirozenou cestou narodí další. A to je právě ten druhý nejhorší fakt, který doprovází jejich existenci. Vždycky se někdo najde. No...ne někdo, spíše houf některých. Protože 3/4 mužské existence mají asi problém proniknout do nitra holek, a tak jediné, co je láká, je jejich tělo, protože k tomu se dostanou snadněji a rychleji - pouze přes oblečení. A tyhle holky jim to milerády dovolí. Falešná sláva je holt taky sláva, tak ať si ji užijí.

A ne, nejsem v depresi. Jen mám chuť všechno řešit, a myslet si, že já jsem ta nejlepší :)