Ráda bych popsala poslední dva roky mého života s knihou (a filmem) Stmívání.
Těsně před mými 16. narozeninami jsem se vydala do knihovny, protože jsem si tam zaregistrovala knížku a teď jsem měla možnost si ji konečně půjčit. Rezervace by ani nebylo potřeba, protože ji znala jen hrstka lidí, ale naše knihovna ji měla jen jedenkrát a mně se nechtělo čekat. Moje "americká internetová kamarádka" o ní mluvila pořád a já ke svému štěstí našla 2 české stránky o Stmívání, které čerstvě začínaly, plus odhadem asi 15 blogů, kde o něm byla zmínka. Knížku jsme dočetla za dva dny, protože byla naivně zamilovaná a byla o upírech. Vím, že to zní směšně, ale tohle byly opravdu moje dva hlavní důvody. Těžko by se daly popsat moje pocity, když jsem prolistovávala knížku a hltala stránku po stránce, bylo to vůbec poprvé, kdy jsem se pro něco tak šíleně nadchla a měla slzy na krajíčku skoro v okamžiku, kdy jsem tu knížku poprvé otevřela. Edward v mých očích byl vždycky dokonalý a roztomilý, snila jsem o tom, že takového upíra taky najdu.
Po dočtení Stmívání a zarezervování Nového měsíce, se na amerických stránkách začaly objevovat informace o tom, kdo bude pravděpodobně hrát ve filmu. A další týden už zničili mou dokonalou představu Edwarda na dobro. Film Stmívání patří k těm opravdu nejhorším zpracováním knížky, jaké jsem kdy viděla. Eda byl hnusný a divný, Bels měla znuděný hlas a jakoby se něčím pořád trápila. Chemie mezi hlavními postavami žádná, po celou dobu filmu moje nálada rozpačitá (a nebylo to tím, že vedle mě seděla přitažlivá kamarádka a dobrý kamarád;)) Stydím se za vtipnou poznámku, ale v tomhle ohledu musím podotknout "Zlatý HSM".
U Nového měsíce jsem brečela taky, ale byla to už trošku nudnější knížka, která mou žízeň po Edwardovi plně neukojila, ale to byl záměr, protože knížka Zatmění už se postupně překládala a já po ní dychtila víc a víc. Poslední čtvrtou knihu jsem si už kupovat ani půjčovat nechtěla, rozhodla jsem se, že prostě najdu na netu nějaký nelegální přepis knížky v angličtině a přečtu si to. Tak jsem to projela, pamatuju si, že tam byl sex a dočetla jsem to tak do 2/3 a vykašlala se na to. Všechny záliby se jednou nahradí jinými.
Den mých osmnáctin se blíží a když teď procházím městem nebo internetem, Stmívání je všude. Četly ho všechny mé kamarádky, kolegové mých rodičů o tom debatují v práci (a o svých dcerách:) Čte ho i mužské pohlaví a chodí na něj do kina ("Tý vole to só svaliska, bych taky chtěl, vole." - reálná zkušenost a je mi samozřejmě jasné, proč na to chodí;))
Ovšem v tomto období se řada věcí změnila a můj postoj ke Stmívání taky. Těžko popsat proč. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a vzhledem k tomu, že Stmívání je pořád stejná kravina, muselo se něco změnit ve mně, nějaký posun. Pak mi došlo, že je možné (připouštím, že to nevím na 100%), že můj postoj změnil samotný vztah v reálném životě, který mě poučil o tom, že nejen s netvory si může člověk připadat jako v pohádce. Nebo také to, že jsem začla číst povinnou četbu a oblíbila si pár knih, které se mého srdce dotkly více? Možná že právě proto odsuzuju hlavní postavu upíra této knihy jako bytost, která je surová, odporná a tak nereálně vyumělkovaná, že se z toho člověku dělá špatně. Holku, která není hezká, není chytrá, je naivní blbka a jede po ní každý kluk na škole. Ano...možná bych mohla uvést příklad z reálného života, takové Mary Sue zkrátka někdy existují, ale rozhodně nepatří k mým oblíbeným hrdinkám.
Zkrátka a jasně, Steph napsala knížku, která dle mého názoru ukazuje pravý opak toho, jak to ve vztahu mladých lidí je. A teď neřeším, jestli je tam člověk nebo upír, prostě se mi nelíbí, jaké prvky její dílo obsahuje. Stala se oblíbenkyní i o dost mladších dívek, než jsem já, aby jim zamotala hlavu. A povedlo se jí to. Přeju jim všem, aby se z toho vyhrabaly ještě dříve, než se rozhodnou spáchat sebevraždu, protože si uvědomí, že žádný anděl s krvavými hnáty a staromódními návyky, kterého by mohly nutit do sexu plného modřin neexistuje.
Pro mě už se nestmívá.
